Při náhlé mozkové krvácení ji opustil s pleťovým ochrnutí a postižení, Louise Krug napadlo, jestli by někdy mohli najít přítele znovu ...
Po krvácení do mozku poskytnuté mě s náhlým zdravotním postižením a ochrnutí tváře ve věku 22, možná bych měl uvést, že znepokojující, že můj největší problém byl, jak bych najít přítele. Relearning, jak chodit, oblékat sebe a řídit - jisti, že je důležité, ale já jsem si myslel, že klíčem k pocitu "normální" byl žádoucí romanticky.
Přechod z nebudete muset přemýšlet o nalezení přítele na přemýšlel, kdo by chtěl, abych byl bolestivý. Jsem začal hledat někoho, když jsem ještě chodil o holi, oholil část mého skalpu byl stále roste zpět, a já jsem měl pásku přes jednu čočku brýlí napravit své dvojité vidění. Není divu, bylo to těžké.
Před mým operaci mozku, tak bych vždycky měla přítele. Na vysoké škole jsem chodila na různé stereotypy: bratrství pejsek, kytarová hra hipster, budoucí politik, levicový aktivista - dokonce jsem měl neuvážený flirt s učitelem. Nakonec, jsem vážně s kolegou ctižádostivého novináře a přestěhovali jsme se do Kalifornie po dokončení studia na start své kariéry, ale po operacích jsme se rozešli.
Po zotavení z operace na léto jsem byl natolik dobře, aby se odstěhoval z domu mých rodičů a do bytu. Každý se stala možnost. Nebyl jsem vybíravý. Ten chlap, který právě zapálil cigaretu? Byl flirtovat? Co sáčku chlapec v obchodě? Copak zdržovat na moje auto?
Snažil jsem se, aby se mé džíny se vztahuje vrcholy mých ortopedické obuvi, a prošel fází se snaží odvrátit lidi od mých nahraných brýle a ochrnul obličej s náušnicemi dangly a zajímavé náhrdelníky. Trénoval jsem s úsměvem do zrcadla tak, že můj obličej by vypadal nejvíce symetricky, což znamenalo, že jsem se usmál velmi mírně.
Můj první plán byl se podívat do staré univerzitní lásku. Měli jsme spoustu legrace - improvizované výletech! Pití na skoku barech! Hudební festivaly, které se táhly na o víkendu! Kdysi řekl, že na ulici se mě pocit, jako že se filmovou hvězdou. On by věděl, že jsem pořád stejná osoba, i když jsem vypadal jinak. Ale po několika nepříjemných výlety házet sám na něj, bylo jasné, že se to nestane. "Je mi to líto," řekl jednou v noci. "Ale ne."
Moji přátelé byli podporovali můj cíl, a jsem rameny opřít se po nocích v barech, když jsem měl příliš mnoho piv. Někdo s bilancí otázkách, by neměla pít tolik jako já, ale alkohol je jedním z mála nástrojů, které jsem měl, že se mi dost odvahy, aby se pokusila flirtovat.
Nevyhnutelně, tam byl bod, kdy chlap jsem bít ho s bych se zeptat o mých nahraných brýle, nebo proč jsem použil na zeď pro rovnováhu, když jsem šel. Když fráze "operaci mozku" přišel, že by couvat někdy tak trochu, a by brzy pryč.
Můj další vážný pokus začal s klukem říkám Hat Guy, protože vždy nosil baseballovou čepici, aby zakryl svou předčasné plešatosti. Náš vztah se vyvinul jako většina - jsme si povídali dlouho do noci a setkal se navzájem přátele - ale to, co nebylo normální, byl všudypřítomný hlas v mé hlavě, který se divil, proč Hat Guy mě měl rád. Hledal jsem nějakého důvodu byl se mnou a ne s "normální" holka. Bylo mu jen líto mě?
Vždycky trval na tom, že jsem se příliš velký problém z mých zdravotním postižením a rozdílů. Nemohl připustit, že i když jsem měl problémy, byl s tím OK, spíše předstíral, že neexistoval. Dokonce se snažil, abych jít skateboarding s ním ... Skončil jsem se rozešel s ním, protože on byl šupinatá. On často volal pozdě, někdy vůbec ne, a zlomil plány na poslední chvíli. Hat Guy mi pomohla uvědomit si, že, když jsem si chci romantickou partnera, jsem nebyl tak ochoten se dohodnout, jak jsem si myslel.
Nakonec jsem se setkal s mužem, který je nyní můj manžel. Potkali jsme se na večírku, když jsem byl ještě zoufale snaží dostat svůj starý vysokoškolský přítelem do mne nevšimla. Byla jsem venku na schodech mizerný činžovního domu, rozviklaný protože piva, a vzal mě za ruku.
Máme se navzájem prostřednictvím e-mailu, zasílání navzájem odkazy na vtipné stránky na první, pak mluvit o našich životech a tvořit skutečné přátelství. Měli jsme stejný široký okruh přátel, a vídali jednou nebo dvakrát týdně po dobu měsíců předtím, než jsme políbili. To je to, co dělal náš vztah jiný. Na rozdíl od mých jiných pokusech o romantiku po operaci mozku, jsem neměl uspěchat s ním. Nesnažil jsem se připojit sám na něj jen kvůli toho, že máme partnera.
Můj manžel přijímá, jak se cítím o mé situaci - můj hněv, můj smutek, moje divu - a on se ke mně chová lépe než já sám léčit. Není to to, co všichni potřebujeme? Jak jsem se dostat ho znát, jsem se dozvěděl o některých studiích se prošli v jeho vlastním životě a dostal nějaké perspektivu, kterou jsem zoufale potřeboval.
Začal jsem si uvědomovat, že i když to často neukazuje na vnější, máme všichni zkušenosti v našich životech, že poškození nás a hrozí, že nás drží zpátky. Mine jen náhodou být viditelné.
